Zapomenout je nejtěžší úlohou života.

1. Ztráta

17. července 2012 v 10:40 | Sappy
Crrr. Zazvonilo na konec hodiny, mé poslední, takže jsem vyskočil z lavice a rychle šel domu, cestou jsem sjel tři poschodí. Jdu stejnou cestou jako vždy. Pospíchám, půjdem s Usagim a Masonem na karate, Mellisa tam už čeká, protože končí školu dřív. Bohužel nešla na stejný gympl jako my. Jdu tou uličkou jako každý den, většinou tu nikdo není, ačkoliv, dneska je tomu jinak. Spousta záchranářů, lidí a policistů co odhánějí lidi. Zajímalo by mě, co se tam děje. Přidám do kroku, už skoto běžím.


"Co se stalo?" nikdo neodpověděl.
"Co se děje?" opět nic. Odstrkuju lidi, až se dostanu a místo činu.
"Proč?" stál tam, bez hnutí, bledý a slzy mu stékaly po tvářích. Nejdou z něj zpustit oči. Grr… Grr… zvoní mi mobil.
"Kluci, kde jste? Hodina už začala." Samozřejmě, že trenér.
"Promiňte, dneska nepřijdu." Řekl jsem a zavěsil. Vtom mi znovu zvoní mobil. Volá Mell, řekl jsem jí, co se stalo a pověsila to.
"Proč? Jak? Kdo?" hlavou se mi točí jen: Proč? Jak? Kdo? Píp… Píp… Píp… Stékají mi slzy, když jsem chlap. Po chvilce se ozvalo i něco jiného, známý dívčí hlas.
"Tekashime! Tekashime!" když jsem se otočil, stála tam. Nedopadla stejně zírajíc na Usagiho jako já, ale hned koukala na zem, na tu mrtvolu.
"T-to je, Mason?" neodpověděl jsem, ona to věděla.
"Pojď domu." Nehýbala se a po tvářích jí stékaly slzy. Objal jsem ji a znovu požádal, aby šla domu. Cesta k ní domu je dlouhá, pořád jsme se ohlíželi, nevím, kam ta černovláska vedle mě kouká, ale já koukám na dlouhovlasého, vysokého hnědovláska jménem Usagi, je to můj nejlepší kamarád už od školky, možná dřív. Je mu 17, jeho oblíbené jídlo je ramen a nemá rád zázvor. Dneska nebyl ve škole, a už vím proč. Stojí tam, a kouká na mrtvého. Ta mrtvola je náš kamarád Mason, náš nejlepší kamarád, teda byl nejlepší kamarád. Je mi smutno stejně jako jemu, akorát na mě, to nepůsobí jako na něj. Viděl jsem ten masakr, když mi zabili rodiče, od začátku do konce. Nabídl jsem Mell, že u ní přespím. Má hodného tátu, ale ona sama o sobě je dokonalá. Nevím, jak v takové chvíli na ni můžu myslet, z hlediska toho že nemůže být moje holka. Přiblížím to. Když jsme byli ve školce, nenáviděla svoje vlasy a byla barbie, samá růžovoučká. Když jsem seděl, a nikdo se semnou nebavil, prohlížel jsem si všechny, co dělají, oči mi právě zůstali na ní. Viděl jsem, jak si ty vlasy ostříhala, vychovatelka jí vynadala, a co vůbec její máma. Druhý den jsem k ní přišel a řekl jí, že ty dlouhé vlasy jí slušely více. Zhruba měsíc na to, za mnou přišla, jestli bych s ní nechodil, samozřejmě, že jsem ji odmítnul. Byl jsem emouš už od školky. Ve škole jsme byli ve stejný třídě. Začala nosit černé oblečení, a vlasy si jenom zastřihávala. Myslím, že jsem se jí začal líbit. V osmičce jsem jí řekl, že jestli to dělá kvůli mně, tak, že to dělá zbytečně, ale jako emařce jí to sluší víc. Od té doby jsme dobří kamarádi. Nejspíš mě už přestala mít ráda, ale já jsem se do ní zamiloval až teď.
Posadili jsme se v pokoji na gauč, má temný pokoj, tmavé zdi, černý koberec a tmavý nábytek. Všude má plakáty a obrázky, které nakreslila. Má tu knihovnu, je plná knih o magii, nebo nějaké upíří knížky, dobrodružné, a zbytek samé mangy. A na zdi nad postelí má poličku s mangami, které už nakreslila. Oba jsme zažraní do anime a mang. Napsala už 13mang. Myslím, že z ní bude dobrá mangaka. Nejvíce se mi od ní líbila manga s názvem: Věrní Andělé. A nejhezčí plakát tady na zdi? Asi plakát Metallici. Má tu nějakého týpka z anime Uka po prince-sama, nějaký Ichichose Tokyo. Nechápu ho, ani se mi moc nelíbí, i Sasuke musí být hezčí než on, a to ho nesnáším. Ale už moc dlouho přemýšlím nad jednou věcí, až se ztrácím ve své mysli.
"Byl to super kamarád, nikdo na světě ho nemůže nahradit." Docela jsem se lekl, po dlouhé době ticha promluvila. Utřela si slzy a koukal na obrazovku vypnuté televize.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama