Zapomenout je nejtěžší úlohou života.

5. část

2. srpna 2012 v 13:45 | Sappy |  Wolf Tear's
V tom se ozvalo zdlouhavé známé zavití. Zakňučela jsem a rozeběhla jsem se směrem odkaď šlo vytí.
Yamamoto, kde jsi?
Co chceš? zeptal se mě.
Chci vědět kde jsi, potřebuji si s tebou promluvit.
Nechci s nikým mluvit, dejte mi pokoj, jednou pro vždy... řekl až se mě to dotklo.
Nikam nechoď, ona si to ujasní. Vše bude zase v pořádku. Slibuji.
Nemáš stoprocentní důkaz.
Prosím.. kde jsi?? Chvíli bylo ticho.
V temným lese...


Jdu za tebou. Řekla jsem mu a rozeběhla se za ním. Musím za ním a promluvit si s ním, nechci aby byl uražený, chci aby se s námi všemi bavil jako kdysi, on za to nemůže, byl opilý. Jashí by se mu měla omluvit, ale i on jí... Už jsem ho cítila přeměnila jsem se ve svou podobu.
"Yamamoto?" mluvila jsem do tmy a nic neviděla. Nic se neozývalo, ale přesto jsem cítila, že je tu blízko. Najednou mě něco chytlo ze zadu a drželo mě to pusu a rukou mě držel kolem pasu, tak aby mi zabránil hýbat rukama. Všelijak sebou házím, mlátím ale nejde to. Drží pěvně, ale kdo to je nevím, jeho pach neznám a ani jsem ho nevycítila. Zapla jsem si své vlčí smysly.
Yamamoto! Yamamoto, prosím, potřebuji pomoct!
Na to ti neskočím, jsi tu sama a žádná díra nebo něco tu neni, procházím se tu každý den.
Nedělám si srandu, někdo mě napadl.
Na to ti neskočím, nikoho necítím. Jen tebe, a jestli semnou chceš mluvit, najdi si mě sama! řekl a já se na něj naštvala, přeměnila jsem se ve vlka a skočila po tom chlápkovi, měl přes hlavu kuklu ale viděla jsem, že je to normální člověk. Snažila jsem se utéct, ale v tom se tu objevili další tři chlapíci a vrhli se všichni na mě, ten jeden mi probodl nohu nožem a já zakňučela, z nohy se mi řinula krev a nemohla jsem na ní moc poskakovat. Toho jednoho jsem sekla do obličeje a on zařval. V tom se tam objevil Yamamoto a skočil po tom jednom zezadu a kousl ho do krku, ukousl mu kus kůže s masem a všude byla krev. Zbavila jsem se toho dalšího a ten jeden skočil po Yamamotovi a bodl ho nožem do hrudi, naštěstí minulo srdce a mě začali pálet oči. Skočila jsem po něm a hlava se mu vytočila z páteře. Přeměnila jsem se ve svou podobu a doplazila jsem se kus k ležícímu Yamamotovi.
"Jsi v pořádku? Yamamoto, slyšíš mě?" z očí mi tekly slzy. Skoro nedýchal, a já neumím stále ovládat svou schopnost ošetřování. V tom přiběhl jaký si kluk a volal.
"Nestalo se vám nic? Jste v pořádku?" když k nám doběhl čočky se mu rozšířili a hned skočil k Yamamotovi. "To musíme ošetřit! Vždyť může umřít! Jste jako já, viděl jsem vás, pomož mi, takovou sílu nemám!"
"Já.. já to neumím!" řekla jsem mu a on se na mě vážně podíval. "Zkus to, je to jednoduché! Stačí chtít!" Polkla jsem strachem a po chvíli nad něj napřáhla ruce a zavřela oči. On je tam dal taky a oba jsme se soustředili, já se zavřenýma očima a on se díval. V tom se Yamamoto zakuckal krví která mu tekla v puse. Rychle jsem otevřela oči a podepřela ho o sebe.
"Yamamoto!" V očích měl slzy.
"Zvládla si to." usmál se na mě a já ho objala.
"Ukaž mi tu nohu." řekl ten kluk a já se jen podívala na tu nohu, protože jsem tu bolest nevnímala, byla celá od krve. Sáhl mi na ni. "Au." řekla jsem. V tom nad ni napřáhl své ruce a začal mě ošetřovat.
"Jak se jmenuješ?" ptal se mě při léčení.
"Bryn a tohle je Yamamoto. A ty se jmenuješ jak?" zeptala jsem se ho.
"Lee. Lee Hyun." řekl a mě to jméno vůbec nic neříkalo. Byli jsme zase ticho. Už mě doléčil, noha byla bez rány.
"Děkuji." poděkovala jsem a v tom se vzpamatoval i Yamamoto "I já vám děkuji."
"Nemáte za co, hele já budu muset jít, ještě se někdy uvidíme." podal mi jeho vizitku a zmizel v dáli. Stoupla jsem si a podala Yamamotovi ruku a zvedla ho ze země.
"Promiň." řekl mi.
"Za co?" nějak jsem neměla tušení proč se omlouvá.
"Že jsem ti nevěřil." sklopil hlavu.
"V pořádku. To je mi úplně jedno, hlavně, že jsi v pořádku." řekla jsem mu a hodila si jeho ruku kolem mého krku a šla domu. Když jsem přišla ke mě, v baráku byla Yuki a přecházela z místa na místo, když si nás všimla rozeběhla se k nám.
"Yamamoto! Jsi v pořádku?" už stála u nás a objímala ho.
"Jsem, ale nemusíš mě škrtit." řekl a ona si uvjedomila, že ho opravdu skoto škrtí.
"Jak si o nás věděla?" zeptala jsem se jí.
"Byl tu nějakej kluk a vzdělil mi, že už jste v pořádu, že se brzy vrátíte. Měla jsem o vás strach."
"Jak ví, kde bydlím?" přemýšlela jsem nahlas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jash Jash | Web | 2. srpna 2012 v 15:09 | Reagovat

ááá honem další dílek!!

2 Foxii Foxii | Web | 2. srpna 2012 v 15:51 | Reagovat

Hai! :3 Je to skvělé! Lee a Yamamotovi pomoct nějak se mi to nezdá, určitě má něco za lubem :DD Píšeš skvěle ^^ Tenhle dílek mě opravdu nadchl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama