Zapomenout je nejtěžší úlohou života.

1. část

5. listopadu 2012 v 16:20 | Sappy |  Nightcreed
Ahojte.
Gomene, že jsem tu dlooouho nebyla, ale už jsem vám přepsala kus povídky do ntb, sice jenom první část... mimochodem tu povídku mám založenou už někdy od července :D a ještě neni dopsaná. Jelikož mám teď hodně školy tak nic nestíhám. Takže doufám, že se vám bude líbit... :3

Vzbudila jsem se, šla jsem se opláchnout a vyčistit zuby. Vzala jsem si černou mini sukni a černé tílko. Rozčesala si vlasy a nechala si je rozpuštěné. Mířím dolů po schodech a mířím si to kuchyně. Vzala jsem si z lednice jogurt, zapnula rádio a sedla si na židli a koukala na akvárko s rybičkami. Dojedla jsem a lžičku umyla a uklidila, kelímek vyhodila do koše. Vzala jsem si na nohy žabky, vypla rádio, pro jistotu nakrmila rybky, protože tam zase nějaký chyběj, a vyšla na teplý vzduch před dům. Nejdřív jsem nevěděla, kam jdu, ale potom jsem si uvědomila, že jsem se objednala do kadeřnictví.

Otevřela jsem dveře, šla nahoru po schodech do svého pokoje a pod matrací jsem vytáhla menší trezor, pod skříní v díře pod podlahou klíčky a z trezoru si vzala peníze. Trezor i klíčky jsem uklidila na své místo. Sešla jsem znovu ze schodů a šla do koupelny. Udělala si černé linky pod očima, sundala jsem si sukni a vzala si místo ní svou novou. Vyšla jsem z koupelny a v kuchyni stál můj bratr Ansel. Dělal si kávu a tak mě neviděl. "Dobré ráno, Anseli." Pozdravila jsem ho. "Tobě také, Bryn." Usmál se na mě. "Je ti dobře? Včera večer si nevypadal, že by ti dobře bylo." Přišel ke mně a konečky prstů mě pohladil po tváři. "Ano, až moc dobře. Neměj strach." Úsměv jsem mu na to oplatila, je v pořádku. Znám svého bratra až moc dobře, máme přeci stejnou krev, jsme ze stejného rodu. Z rodu Nightcreedů. Otočila jsem se a šla ke dveřím. "Ty někam jdeš?" zeptal se mě, když jsem si brala své klíče od domu. "Do města. Ke kadeřnici, a pak nakoupit nějaký nový hadry a zásoby na doma, ať máš co jíst." Odpověděla jsem. "Aha, já potřebuji taky nové hadry, počkáš na mě na náměstí?" zeptal se a přitom dělal psí oči. "No dobře, za hodinu na nádraží." Otevřela jsem dveře. "Na nádraží?! Divil se Ansel. "Jo, na nádraží." Řekla jsem a zavřela dveře. Přešla jsem náměstí a stála před kadeřnictvím, vešla jsem tedy dovnitř. "Dobrý den." Hezky jsem se na všechny usmála. Všichni mě pozdravili, ale všichni jsou objednaní. Po chvilce ale přišel z kabiny mladý pohledný kluk, asi tak 18let. "Mohu vás obsloužit?" nabídl a já souhlasila. "Děkuji." Řekla jsem mu. Posadila jsem se na židli. Začal mi česat vlasy. "Máte moc pěkné vlasy." Řekl mi a já zčervenala. "Děkuji, ty vaše jsou taky hezké." Vzal nůžky a začal mi prostřihávat a sestřihávat konečky vlasů. "Takže, předpokládám, že černá barva?" zeptal se a zvedl obočí. "Samozřejmě." Zasmála jsem se. Poslal mě k umyvadlu, ve kterém zákazníkům myjí vlasy. Namočil je, do rukou si vylil trochu šamponu a začal mi masírovat hlavu. Po pěti minutách spláchl šampon a já se znovu posadila na místo, kde před tím. Na vlasy mi nanesl černou barvu. "No, teď si budete muset počkat hodinu, než vám to chytne barvu." Oznámil mi a já se mezitím šla posadit na židle vedle, kde sedí lidé, co čekají na volné místo. Prohlížím si časopis, co tam vedle na stolečku mají. Už uběhla tři čtvrtě hodiny a přisedl si ke mně, podívala jsem se do jeho zelených očí. "Jak se jmenujete?" zeptal se a přitom hleděl do očí i on mě. "B-Bryn, a vy?" zakoktala jsem se. "Dax. Jsem tu nový, bydlím tu pouze měsíc, jsem z Hollywoodu." Odpověděl. "A co děláte tady? Tady v Oxfordu?" divila jsem se. "No… slyšel jsem, že tu jsou krásné, milé dívky a hlavně s měsíční krví." Řekl a já se zadusila. "Už to bude suché. Sundáme to." Řekl radši, aby zachránil situaci. Když splnil práci, oslovila jsem ho. "Nechtěl byste někdy někam zajít? "nabídla jsem. "Rád, a dáš mi číslo?" zeptal se a já mu dala svou vizitku a odešla. Ani jsem si neřekla o jeho, ale to poznám, až se ozve.
Přišla jsem na nádraží a Ansel tam už čekal. "Už jsi tady, super. Počkej tady. Šla jsem koupit jízdenku. "Tak, vlak je tu hned a můžeme vyrazit. Máme na to celý den." Usmála jsem se na něj a vycítila, že je štěstí bez sebe. "Díky Bryn!" poděkoval a vlak přijel. Nastoupili jsme a jeli do centra města. Když jsme vystoupili, zamířili jsme si to do největšího obchoďáku v Oxfordu. "Jdeme tam?" zeptal se Ansel a ukazoval prstem na velkou budovu pár metrů před námi. "Jo. Chováš se jak malý… je ti 17 vzchop se!" Zasmál se, vešli jsme dovnitř. Všude byli známé osobnosti. "Hele Johny Depp." Řekla jsem mu a běželi jsme za ním poprosit ho, jestli by se s námi nevyfotil. Nakonec se s námi vyfotil, ani jsme ho nemuseli nějak přemlouvat. Poděkovali jsme a šli jsme nakoupit.
"Anseli?" otočil se na mě. "Ano?" zeptal se. "Tohle triko by se ti nelíbilo?" držela jsem v ruce červené triko s nápisem 'FUCK JOB' "Wow. To není špatné, obzvlášť ten nápis." Zasmáli jsme se a Ansel si vzal triko do košíku. A já šla dál po obchoďáku. Našla jsem tu plný regál šněrovacích i zapínacích korzetů. Prohledala jsem to a vzala si jeden obyčejný černý na zapínání, jeden červený s černým šněrováním vepředu a jeden se šněrováním vzadu. Oh ne! Gothická část! Jsem v ráji. Běžela jsem tam a věci bych mohla do košíku házet rovnou ze stolků. Vybrala jsem si černomodré minišaty s úzkými ramínky. Rukavice, podvazky, řetízky, trička s Japonskými znaky Shi a Ai. Boty! Vysoké kozačky. Troje páry nových bot. Zarazila jsem se a uvědomila si, že tu není Ansel. Šla jsem na chodbu a po chvíli jsem ho našla. "Nechceš s něčím pomoct?" zeptala jsem se ho. "A víš, že i jo? Nevím co si obléknout… možná bych mohl zkusit nějaký nový styl, možná něco jako máš ty." Usmála jsem se a popadla ho za ruku a táhla do Metal-rockové části. Vzala jsem ho do rockového oděvu. Černé potrhané Jeany. Černé triko s nápisem jedné z jeho oblíbených skupin - Papa Roach. Šla jsem s ním do metalové části a koupila mu různé doplňky a nejhezčí boty co jsem našla.
"Jdeme ke kase?" zeptala jsem se. "Ty jsi fakt ujetá…" zarazila jsem se a šla ke kase.
Už jsme konečně doma. Hned jsem ho poslala do koupelny, ať si namočí vlasy. Když jsem přišla měla jsem v ruce hřeben a nůžky.
Když bylo mé umění u konce, poslala jsem ho kouknout se do zrcadla. "LOL… to nejsem já…" vypadal vyděšeně, ale nakonec mě obejmul. "Díky ségra, mám tě rád."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama