Zapomenout je nejtěžší úlohou života.

2. část

25. listopadu 2012 v 22:26 | Sappy |  Nightcreed
Ahojte,
tak už tu jsem s druhou částí Nightcreedů. Jak jste si asi už všimli, můj blog umírá, tak se snažím, a doufám, že teď budu mít víc času i na vás :)) i když vím, že v tom co dělám nejsem nejlepší, tak i tak doufám, že nejsem ta nejhorší ^^

Už zase mám hlad. Jdu do kuchyně a otevřu jednu skříňku. "Tak co tu máme?" kouknu a … brambůrky, tiramisa, marcipánový dort, marshmallow, bonbony, čokoláda, bratrovo burákové máslo… "Už vím! Asi si zajdu do krámu pro popcorn." V tom někdo zaťukal na dveře. Že by Ansel někoho čekal? Přiblížila jsem se ke dveřím a otevřela je. Stál tam známý vysoký Dax z kadeřnictví. Oba dva jsme na sebe vykulili oči. "Já jsem ti říkala, kde bydlím?" zeptala jsem se. "C-cože? Ne! Mě řekl kamarád, že tu bydlí… tyhle týpky nesnáším." Najednou přiběhl Ansel. "C-cože?! Jak to že tu jste oba?" zase valil oči. "Vy se už znáte?" zeptal se Ansel. "Jo z kadeřnictví." Odpověděla jsem. "Ty tu bydlíš taky?" zeptal se mě stále zírající Dax. "Jo-" v tom mě odsekl Ansel. "Jsme sourozenci."

Dax vydechl. "Promiň… o mém bratru jsem se nezmínila." Omluvila jsem se. "No jo ségra, to je u tebe úplně normální." Zažertoval a ze skříňky si vzal dva balíky brambůrek, dvě flašky piva a položil je na stůl u televize. "Co se tady dneska bude dít?" zeptala jsem se. "Fotbal." Řekl Ansel a já se otočila a obula si boty a vzala tašku přes rameno. "Někam jdeš?" zeptal se mě. "Jo." Otevřela jsem dveře. "A kdy se vrátíš?" zeptal se Dax. "Pozdě." Řekla jsem a zavřela dveře. Šla do nějakého klubu, kde jsem nikdy nebyla. Když jsem tam vlezla, hrála tam hlasitá hudba a lidé se přeřvávali. Vypadalo to jako obyčejný nightclub jako všude jinde. Šla jsem k baru a nechala si nalít jeden panák vodky, v tom mě někdo chytil kolem pasu. "Co takhle sama na panáka?" řekl a já stále nevěděla, kdo to je, když mě pustil, otočila jsem se a stál tam doslova cizí kluk. Vysoký, blonďatý s hnědými oči. "Prosím toho panáka dvakrát. Platím." Trochu mě to zarazilo ale… v tady ve velkoměstě je to zřejmě úplně normální. Sice tu jsem už půl roku, ale nevylezla jsem skoro z baráku. Teď začnu chodit často ven, najdu si kamarády a budu si užívat života, dokavad po mě nebudou chtít můj vlčí život. "Halo?" promluvil. "Jej, promiň tak trochu jsem se zamýšlela." Podal mi panáka. "V pořádku." Usmál se. "Děkuju." Přiťukli jsme si a kopli to rychle do sebe. Panáka jsem položila na pult. "Nechceš si zatančit? Za 10minut začnou hrát ploužáky." Nabídl mi a já nechtěla být zlá a odmítnout, tak jsem přikývla a on se jen usmál. Podal mi ruku, abych šla za ním. Posadili jsme se v roku místnosti na pohodlné sedačky. "Jak to že jsem tě tu ještě nikdy nepotkal?" zeptal se. "Bydlím tu teprve půl roku a skoro jsem nevylezla z domu, takže… zatím se v celém městě znám s jedním člověkem, když nepočítám tebe, ale tebe neznám." Odpověděla jsem. Koukal mi do očí a pak se začal ptát dál. "A co, že tě sem tak přitáhlo?" položil jednu z dalších otázek. "No, bydlel tu otec, nežili s matkou spolu, a před rokem zemřel a já s bratrem jsme po něm zdědili dům. Jelikož naše matka si někoho našla a nechala nás samostatně už od mých 16let." Odpovídala jsem se a neptala se na jeho. "Jo tak. To mi je líto, máš celkem složitý život, a myslím, že bratr ti ho asi stěžuje." Mluvil dál. "No, vlastně vůbec. Bavíme se spolu v pohodě. Čas od času do sebe rejpneme, ale vždycky to hodíme za hlavu, jsme si hodně blízcí. A co ty? Řekni mi taky něco o sobě." Řekla jsem mu a on chvíli přemýšlel. "No, tak já tu jsem kvůli škole, tenhle rok jsem nastoupil na vejšku." No to mě potěš. "No, já jsem teď taky dávala přihlášku, možná k vám přibydu do třídy." Řekla jsem. "Vážně? Jo asi budeš, protože nám říkali, že k nám má někdo přibýt." Řekl celkem šťastně. "Vážně? To je super." Odpověděla jsem a najednou se lidi začali rozcházet domů. "Aha. Prosím." Zvedl se a podal mi ruku, vyzívá mě k tanci. Podala jsem mu ji a šla s ním na parket. Dalo se tam aspoň hýbat, než předtím, když tu bylo plno, teď je tu tak o polovičku míň. Vzal mě kolem pasu a já jeho kolem krku, začali jsme pomalu tančit. Nic neříkal a já si hlavu opřela o jeho hruď, je vysoký. Zavřela jsem oči a poslouchala hudbu a tělo se pohybovalo do jejího rytmu. Netuším, uběhlo asi 20minut a hudba přestala hrát. "Nechceš ještě zajít ven?" zeptal se a já souhlasila. Nevím proč, ale chtěla jsem s ním ještě déle zůstat. Vzal mě ještě na jednoho panáka a pak jsme vyšli ven. "Není ti zima?" zeptal se mě. "Jen trochu." Odpověděla jsem. Objala jsem ho jednou rukou z buku a přehodil pře ze mě bundu. "Děkuju." Usmála jsem se, i když to neviděl. "Kam jdeme vůbec?" zeptala jsem se. "Nevím. Tam kam cesta nekončí." Řekl a bylo mi jasný, že se nechce procházet jen chvíli, nebo mě doprovodit domů. Přitulila jsem se k němu víc a šli jsme. Prošli jsme snad celé město, procházeli jsme se snad dvě hodiny. "Promiň, ale je mi už velká zima, půjdu domu." Řekla jsem mu. "Dobře. Tak já tě doprovodím." Usmál se na mě a šli jsme dál. "Děkuju. Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se. "Já jsem Adrian, a ty?" nemohl se prostě obejít bez další otázky. "Já Bryn… No už jsem doma, tak… ahoj." Usmála jsem se. Z domu se ozývali hlasitě výkřiky. "U vás to žije, koukám." Řekl. "Jo. Dávají fotbal." Řekla jsem a šla. Pak jsem se otočila a on stál stále na stejném místě. "Ehm. Nechceš jít k nám?" zeptala jsem se. Chvíli stál a nic neříkal, asi se rozmýšlel, a pak nakonec přišel ke mně. "Rád." Odpověděl. Otevřela jsem dveře a kluci si snad nevšimli, že jsme přišli. Nakonec si toho všiml první Dax, který už neřval, to jen můj bratr pořád ječel "GÓÓÓÓL." Dax do něj šťouchl a koukal na nás. Ansel se nejprve koukl na Daxe a pak si všiml, kam kouká a koukl se tím směrem. "A co?!" praštil do Daxe. "A nic!!!" začali se ze srandy mlátit. "Ježiš. Jak malý." Radši bych nic neříkala, ale tohle nejde neokomentovat. Ukázala jsem mu, ať jde za mnou a ještě jsem vzala dvě skleničky a flašku čehosi. "My jdeme nahoru." Řekla jsem Anselovi, ale ten mě stejně neslyšel. Šli jsme do mého pokoje a tam jsem zavřela. "Dneska se teprve rozjíždíme, omlouvám se, jestli bydlíš poblíž, tady se bude řvát asi často." Nalila jsem do skleniček a zjistila, že je to obyčejné šampaňské.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama