Zapomenout je nejtěžší úlohou života.

Únor 2013

Magor se vrací :p

23. února 2013 v 21:09 | Sappy
Ahojte lidi, tak jak se máte? Dlouho jsem tu nebyla :-) ...ale už nemám co psát, jelikož se na můj blog jaksi zapomělo, tak jsem se vykašlala na jakýkoliv psaní dalších povídek... přemýšlela jsem, že se svého blogu i vzdám, beztak už sem píšu, jen když se hodně nudím, jak jsem řekla, povídky už nepíšu. Poslední dobou si čtu hodně knihy a kreslím... vlastně kreslím už od dětství a vydrželo mi to až do teď. Ale psaní mi prostě nejde, takže jsem s tím skončila, a myslím, že kdyby někdo něco chtěl, tak si požádá, ale sem už stejně koukne jen někdo, kdo sem náhodně zabloudí :p možná vám sem hodím pár obrázků, teda, pokud chcete? :p ...a já zase ukončuji svůj článek o ničem, tak si užívejte zítřejší poslední den prázdnin, Zlatíčka :-)

po dlouhé době zase píšu ^^

2. února 2013 v 15:39 | Sappy
Omlouvám se, že jsem tu dlouho nebyla... ve škole je frmol a doma taky, takže moc věcí nestíhám a když jsem na ntb tak obvolávám kamarády a na blog moc nechodím a taky to jde poznat vzhledem k tomu, jak spadla jeho popularita... sem už nechodí snad nikdo, takže se budu muset znova zase hooodně snažit, aby ste se sem rádi vraceli. Přemýšlela jsem o novém layoutu, tak mi kdyžtak poraďte, na jaký motiv bych ho mohla udělat. Přemýšlela jsem opět o vlcích :-D ale poradit můžete i vy ;-)

Procházela jsem se temnou uličkou, byla jsem vytočená. Myslela jsem na to, jak mě vytočil ten kluk s kočičíma ušima. Musela jsem si nějak vybít energii, praštila jsem pěstí do zdi a rozeběhla se na konec temné uličky. Běžela jsem do lesa, na poslední místo, které mě dokáže uklidnit - k jezírku. Tam, kam nikdo nechodí. Rozhlížela jsem se kolem, mezi korunami stromů prosvítaly paprsky měsíce. Stromy se chvěly a slyšela jsem soví houkání. Už jsem byla celkem v klidu, tak jsem zpomalila. Přicházela jsem k jezírku, ale zasekla jsem se a nával vzteku se v mžiku vrátil. Byl tam. Byl tam ten mrňous s ušima, kolik mu vůbec je? Vztekem jsem zaryla nehty do kmene stromu, za který jsem se schovávala. Sedla jsem si a proklínala jsem ho, ale v tom se objevil vedle mě. Rychle jsem vyskočila ze země. "Co chceš?!" stála jsem asi metr a půl od něj. Předpažil, aby naznačil, že mi nechce ublížit. "Promiň!" omluvil se. "V-v pohodě, co chceš? Nepřibližuj se, nebo ti zase něco provedu!" Oči se mu leskly a šlo poznat, že má strach, pomalu ustupoval. "Promiň, já ti předtím ublížit nechtěla." dodala jsem. "Tak proč jsi to udělala?" zeptal se mě, pořád mě hlídal pohledem. "Promiň, to ti říct nemohu... jsem prostě... agresivní!" otočila jsem se a šla pryč. "Kam jdeš?!" udělal krok v před. "Pryč. Daleko od lidí." otočila jsem se na něj. "A budeš v pondělí ve škole?" zeptal se ještě. "Nevím..." rychle jsem utekla domů. Sedla jsem si na svou postel a koukala střešním oknem ven na měsíc. Přemýšlela jsem, jestli mám odpovědět na jeho otázku.